Měsíc: Říjen 2023

Ačkoliv se to může zdát zvláštní, ve skutečnosti existuje mnoho typů inteligence. Jednou z nich je pak ta emocionální. Ta představuje nejen schopnost cítit emoce, ale také empatii, tedy schopnost vcítit se do druhého. Velmi zajímavé je, že je rozšířena především u sociálních druhů, zatímco u solitárních ji v podstatě vůbec nenajdeme.

Typickým příkladem jsou samozřejmě lidé, avšak jakkoliv nám to může připadat divné, ve skutečnosti nejsme v tomto typu inteligence nejvýše na žebříčku. Vyšší ji mají delfíni, sloni, ale například také psi. To znamená, že tato zvířata cítí vše mnohem intenzivněji, než je tomu u nás. To ostatně také vysvětluje například nadšené reakce psů při našem příchodu domů.

Otázkou však je, proč je tak vyvinutá právě u sociálních druhů, tedy u těch, které žijí v tlupách, smečkách či stádech, zatímco u zvířat, která žijí samostatně, ji prakticky nenajdeme. Důvod, proč tomu tak je, najdeme v evoluci.

Pokud chce sociální druh přežít, je pro něj výhodné, pokud se členové společenství starají jeden o druhého a občas nadřadí svůj osobní zájem zájmu celku – například když vlci přinesou kořist vlčatům, ačkoliv by ji mohli velmi dobře sníst sami, nebo když se starají o zraněného člena.

Ovšem žádné chování se neustálí bez odpovídajícího impulzu. A ten právě vedl k rozvoji emoční inteligence. Když se totiž dokážeme vcítit do druhého, pak je pro nás snazší s ním spolupracovat a rozdělit se s ním o jídlo. Díky tomu také pokaždé po skolení kořisti nenastanou boje o to, kdo bude jíst.

To vše samozřejmě platí i o nás lidech. Můžeme si pak všimnout, že například kočky, což jsou samostatní lovci, ji nemají až tak vyvinutou. Samozřejmě u nich úplně nechybí, avšak rozhodně není tak velká. I to je důvod, proč jsou často více připoutány k místu, než k člověku (i když samozřejmě existují výjimky). Pro nás, jako pro jeden ze sociálních druhů, však byla velmi důležitá.

Ačkoliv se to může zdát zvláštní, ve skutečnosti existuje mnoho typů inteligence. Jednou z nich je pak ta emocionální. Ta představuje nejen schopnost cítit emoce, ale také empatii, tedy schopnost vcítit se do druhého. Velmi zajímavé je, že je rozšířena především u sociálních druhů, zatímco u solitárních ji v podstatě vůbec nenajdeme.

Typickým příkladem jsou samozřejmě lidé, avšak jakkoliv nám to může připadat divné, ve skutečnosti nejsme v tomto typu inteligence nejvýše na žebříčku. Vyšší ji mají delfíni, sloni, ale například také psi. To znamená, že tato zvířata cítí vše mnohem intenzivněji, než je tomu u nás. To ostatně také vysvětluje například nadšené reakce psů při našem příchodu domů.

Otázkou však je, proč je tak vyvinutá právě u sociálních druhů, tedy u těch, které žijí v tlupách, smečkách či stádech, zatímco u zvířat, která žijí samostatně, ji prakticky nenajdeme. Důvod, proč tomu tak je, najdeme v evoluci.

Pokud chce sociální druh přežít, je pro něj výhodné, pokud se členové společenství starají jeden o druhého a občas nadřadí svůj osobní zájem zájmu celku – například když vlci přinesou kořist vlčatům, ačkoliv by ji mohli velmi dobře sníst sami, nebo když se starají o zraněného člena.

Ovšem žádné chování se neustálí bez odpovídajícího impulzu. A ten právě vedl k rozvoji emoční inteligence. Když se totiž dokážeme vcítit do druhého, pak je pro nás snazší s ním spolupracovat a rozdělit se s ním o jídlo. Díky tomu také pokaždé po skolení kořisti nenastanou boje o to, kdo bude jíst.

To vše samozřejmě platí i o nás lidech. Můžeme si pak všimnout, že například kočky, což jsou samostatní lovci, ji nemají až tak vyvinutou. Samozřejmě u nich úplně nechybí, avšak rozhodně není tak velká. I to je důvod, proč jsou často více připoutány k místu, než k člověku (i když samozřejmě existují výjimky). Pro nás, jako pro jeden ze sociálních druhů, však byla velmi důležitá.

Ačkoliv se to může zdát zvláštní, ve skutečnosti existuje mnoho typů inteligence. Jednou z nich je pak ta emocionální. Ta představuje nejen schopnost cítit emoce, ale také empatii, tedy schopnost vcítit se do druhého. Velmi zajímavé je, že je rozšířena především u sociálních druhů, zatímco u solitárních ji v podstatě vůbec nenajdeme.

Typickým příkladem jsou samozřejmě lidé, avšak jakkoliv nám to může připadat divné, ve skutečnosti nejsme v tomto typu inteligence nejvýše na žebříčku. Vyšší ji mají delfíni, sloni, ale například také psi. To znamená, že tato zvířata cítí vše mnohem intenzivněji, než je tomu u nás. To ostatně také vysvětluje například nadšené reakce psů při našem příchodu domů.

Otázkou však je, proč je tak vyvinutá právě u sociálních druhů, tedy u těch, které žijí v tlupách, smečkách či stádech, zatímco u zvířat, která žijí samostatně, ji prakticky nenajdeme. Důvod, proč tomu tak je, najdeme v evoluci.

Pokud chce sociální druh přežít, je pro něj výhodné, pokud se členové společenství starají jeden o druhého a občas nadřadí svůj osobní zájem zájmu celku – například když vlci přinesou kořist vlčatům, ačkoliv by ji mohli velmi dobře sníst sami, nebo když se starají o zraněného člena.

Ovšem žádné chování se neustálí bez odpovídajícího impulzu. A ten právě vedl k rozvoji emoční inteligence. Když se totiž dokážeme vcítit do druhého, pak je pro nás snazší s ním spolupracovat a rozdělit se s ním o jídlo. Díky tomu také pokaždé po skolení kořisti nenastanou boje o to, kdo bude jíst.

To vše samozřejmě platí i o nás lidech. Můžeme si pak všimnout, že například kočky, což jsou samostatní lovci, ji nemají až tak vyvinutou. Samozřejmě u nich úplně nechybí, avšak rozhodně není tak velká. I to je důvod, proč jsou často více připoutány k místu, než k člověku (i když samozřejmě existují výjimky). Pro nás, jako pro jeden ze sociálních druhů, však byla velmi důležitá.

Ačkoliv se to může zdát zvláštní, ve skutečnosti existuje mnoho typů inteligence. Jednou z nich je pak ta emocionální. Ta představuje nejen schopnost cítit emoce, ale také empatii, tedy schopnost vcítit se do druhého. Velmi zajímavé je, že je rozšířena především u sociálních druhů, zatímco u solitárních ji v podstatě vůbec nenajdeme.

Typickým příkladem jsou samozřejmě lidé, avšak jakkoliv nám to může připadat divné, ve skutečnosti nejsme v tomto typu inteligence nejvýše na žebříčku. Vyšší ji mají delfíni, sloni, ale například také psi. To znamená, že tato zvířata cítí vše mnohem intenzivněji, než je tomu u nás. To ostatně také vysvětluje například nadšené reakce psů při našem příchodu domů.

Otázkou však je, proč je tak vyvinutá právě u sociálních druhů, tedy u těch, které žijí v tlupách, smečkách či stádech, zatímco u zvířat, která žijí samostatně, ji prakticky nenajdeme. Důvod, proč tomu tak je, najdeme v evoluci.

Pokud chce sociální druh přežít, je pro něj výhodné, pokud se členové společenství starají jeden o druhého a občas nadřadí svůj osobní zájem zájmu celku – například když vlci přinesou kořist vlčatům, ačkoliv by ji mohli velmi dobře sníst sami, nebo když se starají o zraněného člena.

Ovšem žádné chování se neustálí bez odpovídajícího impulzu. A ten právě vedl k rozvoji emoční inteligence. Když se totiž dokážeme vcítit do druhého, pak je pro nás snazší s ním spolupracovat a rozdělit se s ním o jídlo. Díky tomu také pokaždé po skolení kořisti nenastanou boje o to, kdo bude jíst.

To vše samozřejmě platí i o nás lidech. Můžeme si pak všimnout, že například kočky, což jsou samostatní lovci, ji nemají až tak vyvinutou. Samozřejmě u nich úplně nechybí, avšak rozhodně není tak velká. I to je důvod, proč jsou často více připoutány k místu, než k člověku (i když samozřejmě existují výjimky). Pro nás, jako pro jeden ze sociálních druhů, však byla velmi důležitá.