Měsíc: Březen 2024

Samozřejmě není na škodu, když peníze vypadají hezky a lidem se tím pádem líbí. Ale rozhodně to není to hlavní. Kdyby byla totiž měřítkem jejich hodnoty estetická hlediska, měli bychom i nás za socialismu jednu z nejpevnějších měn světa díky oceňované stokoruně. Samozřejmě myslím tu s družstevnicí, hutníkem a Hradčany, nikoliv tu pozdější s Gottwaldem. A jak si mnozí dosud pamatujeme, nebyla to pravda, protože pro většinu lidí jen na černém trhu dostupné švýcarské franky a další západní peníze nevypadaly často ani zdaleka tak hezky, a přesto by je chtěl mít místo naší národní měny pomalu každý.

Peníze prostě fungují jenom díky tomu, že jsou považovány za symboly určité hodnoty. Musí za nimi být něco, čemu se důvěřuje. A tak se za starých časů vyráběly mince z drahých kovů, u nichž byla jejich hodnota hned zřejmá a odpovídala hodnotě onoho kovu.

Ale znáte lidi. Jednak se našli ti, kdo si z podobných mincí trochu onoho vzácného kovu upilovávali, a jednak vlastně mnohdy nebylo ani dost podobného drahého kovu. A tak se přešlo na peníze, které mají hodnotu pouze imaginární. Za některé ručil nebo ručí svým majetkem stát, za některé nějaká ta národní banka, za některými jsou jiné hodnoty. A stalo se zvykem, že už se na mnoha penězích ani nepíše, proč že bychom jim měli důvěřovat.

Stalo se mnohde tradicí, že se tvrdí, že je za hodnotou peněz výkonnost ekonomiky. Někdy jejich hodnotu ovlivňuje nabídka a poptávka na trhu. A nemohu vyloučit, že za některými z nich není už vůbec nic. Že jsou to jenom papírky, které my lidé bereme jen ze setrvačnosti. Což by ale nemělo být.

Protože jak bychom asi mohli posoudit naši měnu, kdybychom se soustředili na to, že je za ní výkonnost naší ekonomiky? Jak bychom ji posoudili, kdybychom vzali v potaz majetek národní banky a státu? Jednoznačně. Hodnota takových peněz by nedosahovala ani hodnoty toho papíru či kovu. A peníze by nesymbolizovaly majetek, ale dluh.

Samozřejmě není na škodu, když peníze vypadají hezky a lidem se tím pádem líbí. Ale rozhodně to není to hlavní. Kdyby byla totiž měřítkem jejich hodnoty estetická hlediska, měli bychom i nás za socialismu jednu z nejpevnějších měn světa díky oceňované stokoruně. Samozřejmě myslím tu s družstevnicí, hutníkem a Hradčany, nikoliv tu pozdější s Gottwaldem. A jak si mnozí dosud pamatujeme, nebyla to pravda, protože pro většinu lidí jen na černém trhu dostupné švýcarské franky a další západní peníze nevypadaly často ani zdaleka tak hezky, a přesto by je chtěl mít místo naší národní měny pomalu každý.

Peníze prostě fungují jenom díky tomu, že jsou považovány za symboly určité hodnoty. Musí za nimi být něco, čemu se důvěřuje. A tak se za starých časů vyráběly mince z drahých kovů, u nichž byla jejich hodnota hned zřejmá a odpovídala hodnotě onoho kovu.

Ale znáte lidi. Jednak se našli ti, kdo si z podobných mincí trochu onoho vzácného kovu upilovávali, a jednak vlastně mnohdy nebylo ani dost podobného drahého kovu. A tak se přešlo na peníze, které mají hodnotu pouze imaginární. Za některé ručil nebo ručí svým majetkem stát, za některé nějaká ta národní banka, za některými jsou jiné hodnoty. A stalo se zvykem, že už se na mnoha penězích ani nepíše, proč že bychom jim měli důvěřovat.

Stalo se mnohde tradicí, že se tvrdí, že je za hodnotou peněz výkonnost ekonomiky. Někdy jejich hodnotu ovlivňuje nabídka a poptávka na trhu. A nemohu vyloučit, že za některými z nich není už vůbec nic. Že jsou to jenom papírky, které my lidé bereme jen ze setrvačnosti. Což by ale nemělo být.

Protože jak bychom asi mohli posoudit naši měnu, kdybychom se soustředili na to, že je za ní výkonnost naší ekonomiky? Jak bychom ji posoudili, kdybychom vzali v potaz majetek národní banky a státu? Jednoznačně. Hodnota takových peněz by nedosahovala ani hodnoty toho papíru či kovu. A peníze by nesymbolizovaly majetek, ale dluh.

Samozřejmě není na škodu, když peníze vypadají hezky a lidem se tím pádem líbí. Ale rozhodně to není to hlavní. Kdyby byla totiž měřítkem jejich hodnoty estetická hlediska, měli bychom i nás za socialismu jednu z nejpevnějších měn světa díky oceňované stokoruně. Samozřejmě myslím tu s družstevnicí, hutníkem a Hradčany, nikoliv tu pozdější s Gottwaldem. A jak si mnozí dosud pamatujeme, nebyla to pravda, protože pro většinu lidí jen na černém trhu dostupné švýcarské franky a další západní peníze nevypadaly často ani zdaleka tak hezky, a přesto by je chtěl mít místo naší národní měny pomalu každý.

Peníze prostě fungují jenom díky tomu, že jsou považovány za symboly určité hodnoty. Musí za nimi být něco, čemu se důvěřuje. A tak se za starých časů vyráběly mince z drahých kovů, u nichž byla jejich hodnota hned zřejmá a odpovídala hodnotě onoho kovu.

Ale znáte lidi. Jednak se našli ti, kdo si z podobných mincí trochu onoho vzácného kovu upilovávali, a jednak vlastně mnohdy nebylo ani dost podobného drahého kovu. A tak se přešlo na peníze, které mají hodnotu pouze imaginární. Za některé ručil nebo ručí svým majetkem stát, za některé nějaká ta národní banka, za některými jsou jiné hodnoty. A stalo se zvykem, že už se na mnoha penězích ani nepíše, proč že bychom jim měli důvěřovat.

Stalo se mnohde tradicí, že se tvrdí, že je za hodnotou peněz výkonnost ekonomiky. Někdy jejich hodnotu ovlivňuje nabídka a poptávka na trhu. A nemohu vyloučit, že za některými z nich není už vůbec nic. Že jsou to jenom papírky, které my lidé bereme jen ze setrvačnosti. Což by ale nemělo být.

Protože jak bychom asi mohli posoudit naši měnu, kdybychom se soustředili na to, že je za ní výkonnost naší ekonomiky? Jak bychom ji posoudili, kdybychom vzali v potaz majetek národní banky a státu? Jednoznačně. Hodnota takových peněz by nedosahovala ani hodnoty toho papíru či kovu. A peníze by nesymbolizovaly majetek, ale dluh.

Samozřejmě není na škodu, když peníze vypadají hezky a lidem se tím pádem líbí. Ale rozhodně to není to hlavní. Kdyby byla totiž měřítkem jejich hodnoty estetická hlediska, měli bychom i nás za socialismu jednu z nejpevnějších měn světa díky oceňované stokoruně. Samozřejmě myslím tu s družstevnicí, hutníkem a Hradčany, nikoliv tu pozdější s Gottwaldem. A jak si mnozí dosud pamatujeme, nebyla to pravda, protože pro většinu lidí jen na černém trhu dostupné švýcarské franky a další západní peníze nevypadaly často ani zdaleka tak hezky, a přesto by je chtěl mít místo naší národní měny pomalu každý.

Peníze prostě fungují jenom díky tomu, že jsou považovány za symboly určité hodnoty. Musí za nimi být něco, čemu se důvěřuje. A tak se za starých časů vyráběly mince z drahých kovů, u nichž byla jejich hodnota hned zřejmá a odpovídala hodnotě onoho kovu.

Ale znáte lidi. Jednak se našli ti, kdo si z podobných mincí trochu onoho vzácného kovu upilovávali, a jednak vlastně mnohdy nebylo ani dost podobného drahého kovu. A tak se přešlo na peníze, které mají hodnotu pouze imaginární. Za některé ručil nebo ručí svým majetkem stát, za některé nějaká ta národní banka, za některými jsou jiné hodnoty. A stalo se zvykem, že už se na mnoha penězích ani nepíše, proč že bychom jim měli důvěřovat.

Stalo se mnohde tradicí, že se tvrdí, že je za hodnotou peněz výkonnost ekonomiky. Někdy jejich hodnotu ovlivňuje nabídka a poptávka na trhu. A nemohu vyloučit, že za některými z nich není už vůbec nic. Že jsou to jenom papírky, které my lidé bereme jen ze setrvačnosti. Což by ale nemělo být.

Protože jak bychom asi mohli posoudit naši měnu, kdybychom se soustředili na to, že je za ní výkonnost naší ekonomiky? Jak bychom ji posoudili, kdybychom vzali v potaz majetek národní banky a státu? Jednoznačně. Hodnota takových peněz by nedosahovala ani hodnoty toho papíru či kovu. A peníze by nesymbolizovaly majetek, ale dluh.

Samozřejmě není na škodu, když peníze vypadají hezky a lidem se tím pádem líbí. Ale rozhodně to není to hlavní. Kdyby byla totiž měřítkem jejich hodnoty estetická hlediska, měli bychom i nás za socialismu jednu z nejpevnějších měn světa díky oceňované stokoruně. Samozřejmě myslím tu s družstevnicí, hutníkem a Hradčany, nikoliv tu pozdější s Gottwaldem. A jak si mnozí dosud pamatujeme, nebyla to pravda, protože pro většinu lidí jen na černém trhu dostupné švýcarské franky a další západní peníze nevypadaly často ani zdaleka tak hezky, a přesto by je chtěl mít místo naší národní měny pomalu každý.

Peníze prostě fungují jenom díky tomu, že jsou považovány za symboly určité hodnoty. Musí za nimi být něco, čemu se důvěřuje. A tak se za starých časů vyráběly mince z drahých kovů, u nichž byla jejich hodnota hned zřejmá a odpovídala hodnotě onoho kovu.

Ale znáte lidi. Jednak se našli ti, kdo si z podobných mincí trochu onoho vzácného kovu upilovávali, a jednak vlastně mnohdy nebylo ani dost podobného drahého kovu. A tak se přešlo na peníze, které mají hodnotu pouze imaginární. Za některé ručil nebo ručí svým majetkem stát, za některé nějaká ta národní banka, za některými jsou jiné hodnoty. A stalo se zvykem, že už se na mnoha penězích ani nepíše, proč že bychom jim měli důvěřovat.

Stalo se mnohde tradicí, že se tvrdí, že je za hodnotou peněz výkonnost ekonomiky. Někdy jejich hodnotu ovlivňuje nabídka a poptávka na trhu. A nemohu vyloučit, že za některými z nich není už vůbec nic. Že jsou to jenom papírky, které my lidé bereme jen ze setrvačnosti. Což by ale nemělo být.

Protože jak bychom asi mohli posoudit naši měnu, kdybychom se soustředili na to, že je za ní výkonnost naší ekonomiky? Jak bychom ji posoudili, kdybychom vzali v potaz majetek národní banky a státu? Jednoznačně. Hodnota takových peněz by nedosahovala ani hodnoty toho papíru či kovu. A peníze by nesymbolizovaly majetek, ale dluh.

Samozřejmě není na škodu, když peníze vypadají hezky a lidem se tím pádem líbí. Ale rozhodně to není to hlavní. Kdyby byla totiž měřítkem jejich hodnoty estetická hlediska, měli bychom i nás za socialismu jednu z nejpevnějších měn světa díky oceňované stokoruně. Samozřejmě myslím tu s družstevnicí, hutníkem a Hradčany, nikoliv tu pozdější s Gottwaldem. A jak si mnozí dosud pamatujeme, nebyla to pravda, protože pro většinu lidí jen na černém trhu dostupné švýcarské franky a další západní peníze nevypadaly často ani zdaleka tak hezky, a přesto by je chtěl mít místo naší národní měny pomalu každý.

Peníze prostě fungují jenom díky tomu, že jsou považovány za symboly určité hodnoty. Musí za nimi být něco, čemu se důvěřuje. A tak se za starých časů vyráběly mince z drahých kovů, u nichž byla jejich hodnota hned zřejmá a odpovídala hodnotě onoho kovu.

Ale znáte lidi. Jednak se našli ti, kdo si z podobných mincí trochu onoho vzácného kovu upilovávali, a jednak vlastně mnohdy nebylo ani dost podobného drahého kovu. A tak se přešlo na peníze, které mají hodnotu pouze imaginární. Za některé ručil nebo ručí svým majetkem stát, za některé nějaká ta národní banka, za některými jsou jiné hodnoty. A stalo se zvykem, že už se na mnoha penězích ani nepíše, proč že bychom jim měli důvěřovat.

Stalo se mnohde tradicí, že se tvrdí, že je za hodnotou peněz výkonnost ekonomiky. Někdy jejich hodnotu ovlivňuje nabídka a poptávka na trhu. A nemohu vyloučit, že za některými z nich není už vůbec nic. Že jsou to jenom papírky, které my lidé bereme jen ze setrvačnosti. Což by ale nemělo být.

Protože jak bychom asi mohli posoudit naši měnu, kdybychom se soustředili na to, že je za ní výkonnost naší ekonomiky? Jak bychom ji posoudili, kdybychom vzali v potaz majetek národní banky a státu? Jednoznačně. Hodnota takových peněz by nedosahovala ani hodnoty toho papíru či kovu. A peníze by nesymbolizovaly majetek, ale dluh.